Co dělat, když mě nic nebaví a ztratila jsem jiskru?

Nechce se vám. Do ničeho.
Nechce se vám vrhnout se do práce, která vás dříve tak naplňovala.
Nechce se Vám malovat, přitom je to Váš nejoblíbenější koníček. Jaksi už vám to nepřináší to uspokojení.
Odložila jste už čtvrtou knížku po přečtení prvních slov.

Ráno otevřete oči a první myšlenka, která vám proběhne hlavou je

Kolik toho dneska musím zvládnout? Mě se tak nechce!

a přitom jste kdysi vstávala s myšlenkou

Dnes bude skvělý den!“

A tak moc toužíte se do toho stavu vrátit! Vždyť vás vždycky tolik naplňovalo, vše co děláte!

Co se změnilo?

Sedíte, koukáte na rozdělanou práci, víte jak pokračovat, ale proč byste měla?
Začínáte, ale nedokončujete.
Usmíváte se, ale jen z povinnosti.

A hluboko uvnitř víte, že něco je jinak.

Ale co?
Vždyť navenek máte všechno:
Rodinu. Práci. Zdraví. Úspěch. Možná i čas pro sebe.

A přesto…
Něco chybí.
Jiskra. To uspokojení z práce, z vykonané práce, ze společně stráveného času s dětmi.

Když vás přestane bavit to, co vás vždycky nabíjelo

Dřív vás těšilo pracovat. Tvořit. Péct. Navrhovat. Psát. Plánovat. Trávit čas s dětmi, drahou polovičkou.

Cítila jste nápady. Chuť. Přirozený tah vpřed. Žila jste vším, co jste dělala.

Teď se na to jen díváte. Jako by to vše byl jen film, zážitek někoho jiného.
A uvnitř vás je prázdno. Žádná radost, pocit naplnění, štěstí a touhy a vášně něco podnikat.

Možná otevřete diář a zavřete ho.
Vezmete knížku – a za chvíli ji položíte.
Máte volný večer – a stejně s ním nic neuděláte.

„Co se to se mnou děje?“
„Vždyť jsem přece taková nebyla…“
„Tohle přece nejsem já.“

Ale jste to vy. Stále je to váš život. Stále je „stejný“.

Jste to vy ve stavu přetížení.

Proč jiskra vyhasne?

Představte si, že jste elektrárna se dvěma turbínami: jedna vyrábí energii pro mysl, druhá pro tělo.
Obě mají svůj vlastní systém, ale jsou propojené – a musejí být v rovnováze, aby vše fungovalo hladce.

A vaše mysl běží naplno.
Každý den přijímá signály, zpracovává úkoly, odpovídá, hodnotí, přemýšlí, plánuje. Je jako dispečer, který nikdy nemá pauzu. Tato turbína jede na plno, den za dnem, pořád na maximálním výkonu.

A co vaše tělo? Sedíte, občas někam zajdete, občas stojíte, jednostranně jej zatěžujete. Vědomě s ním prakticky nepracujete.

Všechna energie, kterou tělo během dne nasbírá, v něm zůstává uvězněná – místo aby proudila ven pohybem, dechem, kontaktem se zemí.

A pak to vypadá takto:

Mysl – přehřátá z výkonu,
Tělo – přeplněné nevyužitou energií.

A výsledek?
Přetížení. Blok. Přehlcení. Ztráta jiskry.

„Ale já chodím cvičit!“

Možná si odskočíte 2-3x do fitka, možná pravidelně běháte, možná máte pohybu víc než dost – máte v něm ale všechny složky pohybu? Věnujete plnou pozornost tomu, jak se vaše tělo cítí, co aktuálně potřebujete a reagujete na něj? Nebo je to jen mechanická rutina, na kterou jste si zvykla?

A tady leží ten zakopaný pes – nesprávný pohyb vám na vaše ztrátu jiskry nefunguje, protože jste přetížená dvěma směry zároveň.

A co většina z nás udělá?

Začne přemýšlet ještě víc.

Hledáme proč se nám ta jiskra vytrácí (=zapojujeme mysl).
Snažíme se znovu najít svůj smysl (=zapojujeme mysl).
Děláme mentální cvičení, seberozvoj, afirmace, koučink, chodíme na workshopy (=zapojujeme mysl)

Vidíte ten vzorec? Vidíte, která turbína se opět zapojuje, která se musí roztočit, aby nám to fungovalo?

A ano, někdy to funguje. Většinou však jen chvíli (naše turbína se začne otáčet jinou rychlostí, máme pocit, že je něco jinak – ale nakonec skončíme ve stejném stavu). A někdy to nefunguje vůbec.

Protože problém není jen v hlavě.

Problém je i v těle.

Tělo se totiž nedá obejít.

Nedá se přeskočit. Nedá se umlčet pozitivním myšlením.

Když je v těle nahromaděná energie – která nemá kudy ven – mozku chybí signál, že je v bezpečí.
A bez pocitu bezpečí se jiskra nerozhoří.

Zkuste zapálit oheň v místnosti, kde je příliš mnoho kouře –
a žádný vzduch. Ani ten nejlepší křesadlo ho nezapálí.

Proto říkám: nezačínejte jen hlavou.

Udělejte krok zpět. Začněte tělem.

Pusťte přebytečnou energii.
Rozhýbejte ji. Uvolněte. Zvědomte ji. Nemusíte se děsit, vůbec není potřeba trávit hodiny času v posilovně a ošoupat podrážky několika běžeckým botám! Pohyb může být totiž úplně jiný! Dokonce ten na denní bázi by MĚL být úplně jiný!

A pak – teprve pak – se všechny ty věty o smyslu, poslání, vděčnosti, o vašem proč začnete skutečně prožívat, ne jen opakovat v mysli.

Pro váš úspěch, pro vaši jiskru je potřeba věnovat se jak mysli tak tělu. Jedno bez druhého prostě fungovat nebude. A to je biologický fakt, ne žádná ezoterika.

Příběh klientky

Lucie, má klientka, mi řekla:

„Ivet, já už vůbec nejsem já. Nic mě nebaví. Nejsem nešťastná – ale ani šťastná. Mám děti, fajn práci, volné večery… a přesto mám pocit, že mě nic netěší. “

Začaly jsme pomalu.
Neptala jsem se, co ji baví. Nevybízela jsem ji, ať si najde nový koníček.
Ukázala jsem jí, jak se vrátit do těla. Jak s ním navázat kontakt.
Každý den chvilku, bez nutnosti 3 sérií po 8 opakování. Plynulý vědomý pohyb s vnímáním. Protažení, posílení, dynamika, uvolnění a uvědomění v jednom.

Po 3 týdnech mi napsala:

„Začala jsem znovu malovat. Najednou mě rozesmál syn a smích šel tak nádherně od srdce, jako dříve! Dojalo mě světlo na zdi. Cítím, že se tak jinak!“

Není to žádný zázrak. Je to „jen“ tělo, které konečně dostalo prostor.
A mohlo znovu prožít radost.

Chcete to zažít také?

Pak začněte tím nejjednodušším – začněte se hýbat.
Ale ne „nějak“. Ne bezmyšlenkovitě. Ne jen to, co je zrovna moderní, nebo co vám doporučila kamarádka. Nenechávejte to náhodě, že otevřete YouTube a pustíte si, co vás zrovna zaujme.

Pohyb má smysl jen tehdy, když vyživuje celé vaše tělo.
A to zvládne jen tehdy, když v sobě nese všech 5 složek, které tělo skutečně potřebuje:

dynamiku – aby napětí mělo kudy ven,
protažení – aby dech měl prostor,
sílu – která vás uzemní a podrží,
uvolnění – kde se tělo konečně může uvolnit od všeho toho napětí, vzdát se neustálé kontroly,
a vědomí – které spojí všechny složky dohromady.

Proto vybírejte pečlivě, dbejte na typ pohybu. Nemusí to být hodina, věřte, že méně ale pravidelně je více! Jedna lekce týdně totiž nestačí. Je potřeba se hýbat co nejčastěji, pravidelně.
Tělo potřebuje komplexní impulz, ale zároveň jemný přístup.

A pokud nechcete jít metodou pokus–omyl, zkoušet, co zabere, co vás spíš odradí než nadchne… pak mám pro vás jednoduchý začátek:

Program Od únavy k úsměvu – jemný, 26minutový trénink, ve kterém si vyzkoušíte, jak vypadá pohyb, který dobíjí – ne vyčerpává.

Už po prvním cvičení budete vědět: „Takhle se chci cítit častěji.“
A vaše tělo to pozná taky.

A možná právě teď...

…necítíte radost. Ani smutek. Jen takové zvláštní ticho, nezájem.
Nejste na dně – ale rozhodně nejste tam, kde byste chtěla být.
Možná jste se ztratila někde mezi povinnostmi, očekáváním, prací…
A možná jste na sebe prostě jen zapomněla.

Ale tělo nezapomnělo.
Je tu pořád s vámi. Trpělivé. Připravené.
Stačí mu dát pár minut denně. Pár vědomých pohybů. A ono vám tu jiskru začne vracet.

Protože jiskra, kterou jste ztratila, není pryč. Jen je schovaná ve vašem těle.
A čeká, až ji znovu pozvete ven.