Lucie sedí na gauči.
Děti jsou u babičky, partner v práci. Má dům celý pro sebe, nádherně tichý.
Kolem voní bylinkový čaj, deka připravená, světlo ztlumené. Všechno nachystáno, aby si konečně oddechla.
Těšila se na tenhle moment celý týden.
Na to, až si dá nohy nahoru.
Až nebude muset mluvit, vysvětlovat, řešit.
Až prostě jen bude relaxovat.
Tolik zasloužená odměna za vykonanou práci, za všechnu tu dřinu v práci, okolo domu, okolo dětí, okolo partnera. Konečně čas pro sebe!
V hlavě nadále pokračuje nekonečný zástup myšlenek.
Připomínky, co ještě neudělala. Komu nezavolala. Co mohla udělat lépe. Jestli to, co se naučila, vůbec k něčemu bylo.
Myšlenky na včerejší hádku. Na to, že zanedbává děti. Na budoucnost. Na prázdno, které neumí pojmenovat. Na tu podivnou netrpělivost, nesoustředěnost.
„Nezavolala jsi mámě.“
„Zítra musíš s dětmi k lékaři.“
„Kdy začneš ten projekt, co odkládáš?“
Cítí napětí v ramenou. Ramena stažená, dýchání mělké.
Jakoby se tělo bálo úplně povolit – protože co kdyby pak nedokázala zase fungovat?
A někde v tom vnitřním chaosu, mezi špatným svědomím a únavou, se objeví známý hlas:
Možná ten hlas znáte taky. Možná právě teď sedíte v podobné pozici.
A místo klidu cítíte napětí. Místo úlevy výčitky. Místo odpočinku frustraci.
Možná vás ta věta zasáhla hlouběji, než jste ochota přiznat. Navenek totiž vše vypadá v pořádku. Pravidelně si dopřáváte odpočinek, před svým okolím se tváříte jako úspěšná žena. Přesto vás sžírá pocit, že jste naprosto neschopná. Unavená. Tak vyčerpaná, že máte chuť ze svého života prostě vypadnout – i když ho tolik milujete.
Možná vás napadlo:
„Vždyť mám všechno. Tak proč se necítím dobře?“
„Proč je pro mě tak těžké prostě vypnout?“
„Proč si neumím užít chvíli klidu, kterou jsem si tak přála?“
Příčina je někde uplně jinde – je to tím, že odpočíváte způsobem, který vašemu tělu nepřináší úlevu – ale ještě větší napětí.
Pro většinu lidí je odpočinek znamením nicnedělání. Lehnout si, pustit si film, vzít si knihu, zapálit svíčku, napustit si vanu s bublinkami.
Jenže mozek šrotuje dále, pro vaši mysl a vaše tělo se vlastně vůbec nic nemění.
Je to sice změna, ale ne taková, jakou potřebujete.
Nenačerpáváte tak sílu, po které prahnete. Jen pokračujete v tom, co jste dělala celý den, celý týden.
A tak větu: “Já to neumím, pro mě odpočinek není.” ze svého slovníku vymažte. Jste na správném místě. Dozvíte se co s tím.
Možná jste už vyzkoušela meditace, dechová cvičení, knížky o seberozvoji. Slyšla jste milion rad. Slovo „Zpomalte“ slyšíte všude. A už ho nesnášíte – protože to prostě nefunguje.
Pravý odpočinek začíná v těle. Když mu konečně dáte prostor, začne se uvolňovat samo. Uvolní se tehdy, když ho začnete cítit, když mu dovolíte mluvit, když mu začnete naslouchat. Když ho znovu přijmete.
Není to žádná další technika, žádný produktivní nástroj, Není to další “dělejte tohle každý den a bude vám lépe”. Žádná další položka na Váš seznam úkolů, kterou si musíte odškrtnout.
Je to jemné a hluboké setkání se sebou, s vaším tělem. Začátek vaší cesty za odpočinutím, spokojeností, za tím, že znovu naleznete radost z vaší práce, z bytí s vaší rodinou, …
K večerům, kdy usínáte s tichou vděčností – a ránům, kdy se těšíte, co přinese nový den.
💫 Zažijete, jak vypadá skutečný návrat do těla – ne složitě, ale přirozeně.
💫 Naučíte se poznat rozdíl mezi pasivním nicneděláním a aktivním spočinutím.
💫 Otevřete si dveře k úplně jinému typu odpočinku – který opravdu funguje.
Nepotřebujete přesvědčování.
To vaše tělo ví, že něco ve vás chce změnu.
🔗 Pokud cítíte, že tohle je to, co vaše tělo potřebuje, klikněte sem a rezervujte si své místo. Je to zdarma – a může to být začátek něčeho velkého.
Je to malý krok. Ale může být nejdůležitější za poslední týdny.
Možná měníte jen plán jednoho dne.
Ale možná tím konečně začnete žít jinak.
Je to základ života.
A vaše tělo si nezaslouží nekonečné přehlížení, ignorování a potlačování jeho potřeb.
Zaslouží si pozornost.