Jak se přestat přemáhat a začít vnímat, co opravdu potřebujete?
Když děláte všechno správně, ale necítíte se dobře
Někdy se ptám – kolik energie nás stojí neustále se přesvědčovat, že to ještě zvládneme?
Kolik sil každý den padne na to, že se usmějeme, i když uvnitř se všechno stahuje, křičí: „Ne, ne, ne! Já už chci mít konečně prostor taky pro sebe!“?
Kolik přemáhání nás stojí, že si sepíšeme úkoly, vymažeme emoce a rozhodneme se „zvládnout to jako vždycky“?
A proč si vlastně myslíme, že to tak má být?
Když už ani nevíme, co chceme – jen co bychom měly
Jedna z mých klientek, říkejme jí Klára, mi na začátku naší spolupráce řekla větu, která se mi vryla do paměti:
„Já už ani nevím, co chci. Jen vím, co bych měla.“
Klára je žena, kterou byste na první pohled zařadily do kategorie „ta to má zmáknuté“. Dvě děti, práce na půl úvazku, rozjeté podnikání, upravená, ochotná, vždy připravená pomoct, dům jako ze škatulky. Jenže já to ve svém těle vnímala jinak. Při povídání jsem cítila nervozitu, únavu v oblasti břicha a chtělo se mi plakat (mám dar vnímat v těle ostatní lidi). Jak jsme spolu mluvily dál, začal se za tou maskou dokonalého fungování odkrývat příběh ženy, která už roky funguje ze zbytku sil, a navíc si ten zbytek vyčítá.
„Nějak to přece musím zvládnout. Ostatní to taky zvládají.“
To slovo „nějak“ se tam opakovalo často. A přitom jí to nikdy nestačilo. Chtěla si užívat, cítit radost, naplnění, nechtěla jen dojít do cíle, chtěla si užívat už samotnou cestu – a místo toho se plácala v koloběhu povinností, vnitřní kritiky a pocitu, že i když dělá všechno správně, něco pořád chybí.
Když už nepomáhají ani rady, jak „to lépe zvládat“
A právě v tomhle stavu přichází ten paradox.
Když jsme unavené, vyčerpané, demotivované… většina rad, které slýcháme, zní: „Udělej si plán. Přidej. Přeorganizuj se. Zaber.“
A tak hledáme lepší způsob, jak si zorganizovat práci, přečteme si další knihu o time managementu, snažíme se vybalancovat práci a rodinu, snažíme se vyhovět nejrůznějším programům work-life balance.
Jenže jsou to všechno jen další položky na našem seznamu, které nás opět vyčerpávají a berou nám další čas. Čas, který bychom mohli využít k tomu, abychom se opravdu cítili lépe. Abychom v sobě zažehli tu jiskru.
A celé naše tělo na to reaguje – napjatými rameny, sevřeným břichem, nekvalitním spánkem, bolestmi zad, občasnými výbuchy emocí, které nás samotné zaskočí.
Řešením, jak se přestat přemáhat, je naše tělo
A tak jsme s Klárou udělaly jednu věc.
Přestaly jsme plánovat, co ještě musí udělat.
A obrátili jsme její pozornost dovnitř, do jejího těla.
Jaký je to vlastně pocit, když něco opravdu chce? Kde to v těle cítí? Jak pozná, že se přetlačuje sama se sebou? Jak tělo reaguje, když něco „má zvládnout“?
Znělo to možná jednoduše. Ale ten proces… byl obrovsky silný.
Dělat totéž, ale z jiného místa – a všechno se mění
Klára začala zjišťovat, že už roky funguje v módu „přežít“, nikoliv „žít“. A hlavní rozdíl nebyl v tom, co dělá – ale z jakého místa to dělá. Z místa kontroly, tlaku, nároků. Místo z místa vnímání, kontaktu, skutečné potřeby.
Když přestaneme poslouchat své tělo, začne nám to dávat jasně a nekompromisně najevo
Tělo je geniální nástroj.
Neříká: „Měla bys.“
Tělo říká: „Teď ne. Teď ano. Tady to bolí. Tady to táhne. Tady je radost.“
Jenže my se to odnaučily poslouchat. Vyměnily jsme vnímání za výkonnost. Naslouchání za excelovou tabulku. A každé „je toho na mě moc“ jsme zadupaly do země slovem „zvládnu to“.
Místo abychom si dopřály pauzu, opečovaly samy sebe, jsme zatly zuby a jely dál.
Nejsme však stroje. Náš pracovní výkon není stále stejný, potřebujeme drobné pauzy, abychom vše zvládaly s energií, která je nám příjemná, ve které cítíme radost, spokojenost – ve které jsme efektivní!
A tělo není hlava. Tělo nezapomíná. A tak jednoho dne přestane spolupracovat. A my máme pocit, že jsme z ničeho nic nemocné, že to přišlo jako rána z čistého nebe. Přitom nás tělo varovalo, upozorňovalo už tak dlouho předtím! Všechny ta únava, nesoustředěnost, podráždění, bolest za krkem, neschopnost usnout – stále volalo o pozornost, zvyšovalo intenzitu, až nastalo velké STOP.
Přestat se přemáhat neznamená, že se na všechno vykašlete a budete jen zírat do stropu
Možná se v Klářině příběhu poznáváte i vy.
Možná už dlouho děláte vše, co byste měla. A přitom někde uvnitř víte, že nežijete naplno. Jen plníte úkoly, které k vám přicházejí – od šéfa, klientů, partnera, dětí – od vašeho přísného já.
A právě teď je čas to změnit.
Není třeba na sebe přitlačit, přidat si na seznam úkolů další položku, další výzvu.
Stačí zapojovat do vašeho života také vaše tělo, pomocí něj toho zvládnete mnohem více než doposud – jen se všemi těmi pocity, které vám tolik chybí – radost, naplnění, pocit smysluplnosti, spokojenosti. Takový ten vnitřní žár, který dělá život tak úžasným.
Pohnout se od přemáhání k radostnému plnění.
Pohnout se tím směrem pomocí těla. Začít jej vnímat, zapojovat.
Od únavy k úsměvu – malý krok, který může všechno změnit
Možná zatím nevíte, jak začít. Jen cítíte, že to, jak fungujete teď, už dál nejde.
A že už nechcete jen přežívat, „nějak to všechno zvládat“.
Právě pro tenhle moment jsem vytvořila krátký, jemný trénink Od únavy k úsměvu – ochutnávku toho, co všechno je možné, když se tělo stane vaším spojencem.
Nečekejte klasické cvičení.
Čekejte pohyb, který vás znovu spojí se sebou.
Trénink na 26 minut s plánem, co dělat, když těch 26 minut nemáte.
💡 26 minut, které vám pomůžou:
– rozhýbat tělo i energii,
– najít zpátky pocit jistoty,
– zvednout náladu i soustředění,
– a hlavně: na chvíli nevědět, co „musíte“, ale co cítíte.
Trénink v ceně průměrné flašky vína, se kterým získáte také skvělá bonusová videa – první ochutnávka toho, co vás může čekat, když se rozhodnete věnovat pozornost tělu. A začít ho opravdu poslouchat.
Vyzkoušejte Od únavy k úsměvu – a zjistěte, co všechno se ve vás může pohnout, když se přestanete přemáhat.
