Když máte pocit, že už nemůžete dál, ale nechcete se vzdát: můj příběh i pomoc pro vás
Když tělo přestane poslouchat, je to vlastně dar
Kdysi jsem si myslela, že když všechno zvládnu, splním vše, co jsem si napsala na seznam úkolů (a co mi tam napsal někdo jiný), budu dokonalá, budu konečně DOST DOBRÁ.
Když odškrtnu úkoly, když se postarám, když zaberu…
Jenže ono to nefungovalo.
Ne dlouhodobě. Ne bez následků.
Měla jsem dny, kdy jsem stihla všechno – a přesto jsem večer ležela vyčerpaná, podrážděná, s pocitem, že ještě není hotovo. A jiné dny, kdy jsem nestihla skoro nic – protože mě bolela hlava, záda, byla jsem nepříjemná i sama sobě a svět kolem mne mě rozčiloval úplně vším.
Takový kolotoč. A taky vnitřní výčitka: „Co se to se mnou děje? Proč všechno nezvládám jako dřív?“
Asi stárnu!
Ani náhodou! Pojďme se přestat vymlouvat na věk! Pojďme si nalít čistého vína – zkrátka a dobře jsem vyčerpala své zásoby a pravidelně je nedoplňovala!
A ne není to jen o jídle. Ne, není to jen o dostatečném spánku.
Příliš dlouho jsem si myslela, že když přidám, když vydržím, když to nějak překonám… tak pak přijde úleva. Ale nepřišla. Místo ní přišlo vyhoření. Vztek. Tělo, které nechtělo spolupracovat. A pocit, že všechno dělám špatně.
Až když jsem se konečně na chvíli zastavila, respektive byla jsem donucena zastavit, pochopila jsem, že tělo není překážka.
Není něco, co se má zpevnit, co mě jen nese životem, co je vlastně na obtíž, protože bolí a má své potřeby odpočinku.
Je to to nejdůležitější, co máme, bez čeho by vlastně nebylo vůbec nic. Nemohla bych si hrát s dětmi, smát se s nimi, nemohla bych tvořit, nemohla bych si pustit hudbu na plný pecky a užít si ji naplno.
Bez něj bych nebyla.
Proč ho však neustále ignorujeme, přehlížíme a všimneme si jej, až když nás něco začne bolet?
Už toho máte dost, ale stejně pokračujete dál?
Navenek vypadá všechno v pořádku, normálně pracujete, staráte se o všechny okolo, o dům, zvenčí se zdá, že všechno zvládáte.
Jenže uvnitř je čím dál větší únava, pocit prázdnoty.
Bolí Vás hlava, záda, krk. Večer padáte do postele, ale neodpočinete si.
Ráno vstáváte ještě unavenější než večer. Vaše tělo je ztuhlé a potřebujete už speciální chmaty a chvaty, abyste vůbec vstala.
A stále dokola si říkáte:
„To přejde. Je to jen období. Zaberu.“
A ono to nepřechází.
Jste tady správně
Možná ani nevíte, co přesně hledáte. Jen cítíte, že tak, jak žijete teď, už dál fungovat nejde.
Někde uvnitř je touha.
Ani ne tak po dokonalém životě, protože víte, že toho už máte ve svém životě tolik, čeho byste si mohla užívat.
Toužíte po tom, abyste znovu cítila radost z maličkostí – ne jen další úkol ke splnění.
Aby už byla také řada na vás, abyste odvedla svou práci znovu s tím entusiasmem, aby vás znovu začaly naplňovat všechny ty věci, které jste si kdysi tak užívala!
Nejsem lektorka jógy. Učím ženy, jak tělo znovu zapojit do života
Začínala jsem jako „obyčejná“ lektorka jógy. Ale postupně jsem zjistila, že na podložce se toho děje mnohem víc než jen protažení nebo posílení svalů.
Ženy, které za mnou přicházely, se po lekci cítily jinak, byly jiné. Rozhodovaly se jinak. Mluvily jinak. Najednou věděly, co potřebují – protože to cítily.
A tak se z jógy stalo něco víc. V mých rukou, v mém hlase se z ní stal nástroj, jak přes tělo změnit způsob jakým žijeme.
A má práce dnes nestojí na tom, kolik uděláte pozdravů slunci. Ale jak moc se v tom, co děláte, cítíte živá, klidná, přítomná.
Protože věřím, že když dáme tělu hlas, přestane křičet bolestí. Přestane nás obtěžovat. Naopak se z něj stane náš největší parťák, nástroj, díky kterému dáme našemu životu ten smysl, po kterém tolik prahneme – ať už si to přiznáme, nebo to ví pouze naše podvědomí.
A tak se zrodila moje mise, můj sen...
Vím, jak je těžké udělat první krok. Vím jaké to je, když jste zaneprázdněná a máte pocit, že nemáte čas ani dýchat, natož se soustředit chvíli sama na sebe, na své tělo.
Vím, jaké to je, jak moc chceme něco změnit, ale vlastně nevíme co přesně a jak začít.
Protože pevně věřím, že v každé ženě je obrovská síla. A ne, nemyslím tím sílu na to, abychom dřely dál jako koně. Ale sílu na to užívat si život, naplnit svou potřebu smysluplnosti, zvládnout své úkoly s grácií a nadšením a ještě mít čas na své vlastní zájmy. Jen k té síle potřebujeme přístup. A ten nevede přes hlavu, vede přes tělo.
A tak jediným naším opravdu důležitým úkolem je naše tělo poznat, vědět, jak funguje, začít jej do svých dnů zapojovat, vnímat jej a začít si užívat, jak najednou všechno začne dávat smysl, jak začnou být barvy jasnější, úkoly snadnější a my – naplněnější.
Připravená začít?
Možná to celé zní jako maličkost – ale věřit tělu a vnímat ho každý den úplně mění pravidla hry.
Pokud cítíte, že by Vám moje práce mohla pomoci, začněte pomalu.
Třeba tímto tréninkem:
Od únavy k úsměvu – jednoduchý způsob, jak dobít energii, i když nemáte čas
Nebo si přečtěte některý z článků.
Věřím, že už po pár minutách zjistíte, že v tom nejste sama.
A že existuje cesta, jak se cítit jinak – ne přes dřinu, ale přes moudrost Vašeho těla.