Proč se cítím unavená i po 8 hodinách spánku?
Konečně jste si řekla
„Dneska jdu spát dřív. Postarám se o sebe.“
Zhasla jste mobil.
Upravila si polštář.
Zavřela oči s pocitem, že tentokrát to bude jinak.
Tělo bylo vyčerpané.
Mysl vyždímaná.
Možná jste se chvíli převalovala, ale nakonec usnula celkem rychle.
A přesto… když jste se ráno vzbudila…
Vůbec nic se nezměnilo!
Váže tělo váží snad tunu a je nadlidský úkon s ním pohnout.
Pomalu se vracející mlha v hlavě.
„To už je ráno? Chci ještě spát!“
A ten známý tichý hlas:
„Jak je to možné? Vždyť jsem spala. Vážně 8 hodin. Večer jsem tomu dala prioritu! A nic? Mohla jsem dělat něco užitečnějšího!“
A pak se to spustí.
Kritika. Výčitky.
„Dělám něco špatně?“
„Jsem neschopná?“
„Proč zrovna já musím být pořád tak unavená?“
„Chci být jako Jolana od vedle, ta srší energií, tolik toho udělá a ještě se na všechny zvládne usmívat!“
Nejste neschopná.
Jen vás nikdo nenaučil, jak se skutečně dobíjet.
Vaše únava vás upozorňuje, že něco potřebujete jinak. Protože spánek nestačí. Pokud předtím tělo nedostalo prostor vybít to, co v sobě drží, všechnu tu energii (ano opravdu ji má, jen není pro mysl přístupná!), zadržené emoce, pocity, všechno to, co si v danou chvíli nedovolíme vlivem společenských konvencí uvolnit.
Máte chuť zařvat na šéfa, že je de*il a přesto to neuděláte? Kde ta emoce, ta chuť křičet zmizí? V ten konkrétní moment ji zatlačíte – ale všechna ta energie té chuti křičet nezmizí. Pamatujete si ze školy princip zachování energie? Tak i tady jej můžete využít. Vaše tělo tu chuť křičet uloží. Nejprve někam celkem nenápadně. Později do vašich ztuhlých ramen. Do bolavých zad. Do tuhých kyčlí, bolavého kolene… A vší tou únavou a bolestmi vás upozorňuje:
Mám tady přetlak! potřebují to dostat ven!
Ale jak odpočíváte vy?
Možná si večer sednete s knížkou. Vlezete do vany. Dáte si oraz.
Ale hlava pořád jede. A tělo… je tiché.
Tiché, ale napjaté.
Ztuhlé, ale vyčerpané vší tou nahromaděnou energií.
Odpočinek ≠ vypnutí
Odpočinek je obnova. Obnova těla i mysli. A probíhá pouze tehdy, když mysl i tělo spolupracují.
Představte si toto:
Spánek je jako, když nabíjíte mobil.
Večer se připojíte do sítě – spíte.
Tělo i mysl se začnou dobíjet.
Obě dostávají energii…
…dokud jeden z nich nedosáhne 100 %. V tu chvíli se dobíjení zastaví.
Jestliže jste měla přes den extrémně vyčerpanou mysl a tělo zůstalo v klidu, nevybila jste jeho energii, tak si tělo během spánku vezme jen trochu – a proces nabíjení skončí.
Mozek zůstane nedobitý, nestihne se dobít tak, ak bychom potřebovaly – na 100%.
Když se začneme nabíjet
Když je jedna z nádob plná, dobíjení ustane.
A vy se ráno probouzíte a říkáte si:
„Ježíši, já jsem tak vyčerpaná.“
„Potřebuju kafe… nebo měsíc v lese.“
„Všechno mě dráždí.“
“ Já už to nezvládám!“
Ale já přece cvičím! Pohybu mám dost!
Možná ano. Možná poctivě běháte, chodíte na jógu, posilujete.
Ale často chybí to, co z pohybu dělá skutečné dobíjení: celistvost.
Tělo totiž ke skutečnému vybití potřebuje:
dynamiku,
protažení,
posílení,
hluboké uvolnění,
vědomý pohyb, který propojuje tělo s myslí.
Většina běžných tréninků dává jen část. Je to jako jíst jen jednu potravinu – pořád dokola.
Funguje to. Ale ne dlouhodobě. A ne úplně. A přichází únava.
Příběh Lucie: „Nejsem líná. Jen jsem byla přetížená. .“
Lucie je typická „žena, která všechno zvládá“. Manažerská pozice, dvě děti, péče o domácnost. Každé ráno běh, zelený smoothie, večer si dokonce dopřávala i čtení před spaním.
Na venek – ideální rovnováha.
Uvnitř? Totální únava, podrážděnost, ztráta chuti cokoliv tvořit.
Přes den fungovala, ale ráno vstávala s úzkostí. Neustále přemýšlení, myšlenky, co všechno ještě udělat, co udělat lépe, co zařídit, komu zavolat.
Začala zpochybňovat sama sebe.
Když mi napsala, uvedla jedinou větu:
„Iveto, po Tvé lekci se vždycky pár dní cítím tak dobře, čím to je, že se mi to nedaří každý každičký den?
Začaly jsme pomalu. Vysvětlila jsem ji, čím by to mohlo být, propátraly jsme její dny, naučila se krátkou sestavu, kterou může praktikovat každý den, která ji nezabere hromadu času, naopak, díky které získá spoustu času navíc – protože svou práci zvládne mnohem rychleji!
Pohyb, který v sobě nesl přesně ty impulzy, které tělo potřebovalo, aby se vyčistilo.
Po prvním měsíci mi napsala:
„Nevěřila bych, že pár minut denně mi vrátí sebe samu. Ne že bych najednou skákala radostí – ale moje mysl se po letech poprvé neprobouzí unavená dlouhodobě. Den za dnem. Wow! Díky!“
Právě proto vznikl program Od únavy k úsměvu!
Představte si, že se ráno nebudíte s tíhou v těle, s tou podivnou únavou,
ale že vstáváte s klidnou hlavou a tichým úsměvem.
Žádné „musím si dát kafe/ matchu“.
Žádné „už zase to začíná, ať už je večer!“.
Místo toho pocit: „Dnes toho zvládnu hodně a budu u toho cítit radost!“
Začnete se vracet sama k sobě, do svého těla.
Do těla, které přestane křičet, volat o pomoc, zastavovat vás únavou a bolestí.
Do dnů, kdy už po 3 hodinách nemelete z posledního, ale máte ještě energii naj 2x tolik úkolů a hlavně máte chuť je dokončit!
Program „Od únavy k úsměvu“ není další úkol.
Je to vaše nové bezpečné místo, kam se můžete vracet každý den.
A s každým pohybem, s každým výdechem, s každou minutou, začnete znovu cítit: „Takhle chci žít. Ne přežívat. Žít.“
Protože spánek sám nestačí.
A vy nepotřebujete další úkol, další pravidla, další výkon.
Potřebujete bezpečný, vědomý prostor, kde se tělo může uvolnit.
A tím vytvořit prostor i pro klid mysli.
Pokud jste dočetla až sem, možná cítíte, že tohle je ono. Že už nechcete jen přežívat, ale doopravdy se dobíjet.
Ne jednou za čas. Ale každý den – s úsměvem.
Tělo ví, jak na to. Jen potřebuje, abyste ho slyšela.