Co se stane, když zadlužujeme své emoce – a proč to nejde dělat donekonečna?
Většina z nás se naučila potlačit to, co cítí. Ne proto, že bychom nechtěly být autentické. Ale protože jsme mnohokrát zažily, že když jsme emoce ukázaly, nebylo to vítané.
„Neřvi.“
„Uklidni se.“
„Nebuď přecitlivělá.“
„Teď není čas na slzy.“
„Nebuď hysterka.“
A tak jsme se naučily mlčet. Emoce potlačit, udusit je v sobě. Zatnout zuby a jít dál. Protože život běží, okolnosti se neptají, děti něco potřebují, práce nepočká.
Jenže ono to, co zadržíme, co si nedovolíme prožít, zpracovat, nezmizí. Emoce jsou energie. A když jim nedovolíme odejít přirozeně a bezpečně ven, tak se uloží. Do břicha. Do šíje. Do napětí ve svalech, které si ani neuvědomujeme. Do zažívání, do cyklu, do bolestí, které zdánlivě přicházejí z neznáma.
Co se doopravdy děje, když emoce potlačíme?
Zvenku vypadáme v pořádku. Nic se přece neděje, je naprosto normální, že ten neuvěřitelný strach, vztek či nenávist, neprojevíme. Je přece naprosto normální, že neřekneme „ne, tohle dělat nechci“, skloníme hlavu a uděláme to.
A tak vypadáme, že se nás to vůbec nedotklo, že jsme silné, vyrovnané, naprosto klidné. Že máme hroší kůži.
Ale uvnitř nás to vře. Jako by tam bylo příliš těsno. Příliš rušno. Všechny ty zadržené, nezpracované emoce se projevují – často jako podivný téměř neustálý tlak na hrudi. Často jako večerní únava, která nemá reálný důvod – vždyť jsme dnes skoro nic nedělaly. Anebo výbuch kvůli naprosté maličkosti – a následný pocit viny, že jsme to zase nezvládly.
Tělo to všechno vnímá. Každé nevyjádřené „ne“. Každý moment, kdy jsme potlačily slzy. Každou situaci, kdy jsme samy před sebou přestaly cítit. A místo toho přepnuly na režim „hlavně fungovat“.
Není divu, že začneme mít problémy se soustředěním, se spánkem, se zažíváním. Že tělo vysílá signály, ale my si je neumíme vyložit. Protože jsme naučené ty signály neposlouchat.
Terapie pomáhá - ale ne vždy stačí
Možná jste už něco z toho řešily. S koučkou, terapeutem nebo s psycholožkou. A určitě to bylo přínosné. Dalo vám to souvislosti, pomohlo něco pochopit, často to přináší také obrovskou úlevu. Ale i tak to ve vás zůstalo. Něco. Po pár dnech téměř euforie, se to postupně vracelo zpět – ten pocit, že to ještě není ono.
Důvod je jasný – vše jste zpracovala, uvolnila, uvědomila si – jen přes hlavu. A tělo zůstalo stranou. V těle ještě zůstalo něco uloženo – něco, co se vám nedaří zpracovat hlavou, slovy, uvolnit myslí a tím, že o tom všem zvládáte mluvit. Že jste všechny ty situace prošla, popsala je, zvědomila si je, jste ulevila své mysli, ale v těle to zůstává dále – to na co vám nestačí slova, to co neumíte nebo nechcete pojmenovat.
A právě to je ten problém. Potřebujeme obojí. Pochopit – a zároveň procítit. Vydat se zpátky tam, kde se to stalo. Nestačí vzpomínka, je potřeba zapojit tělesný prožitek. A nejedná se o retraumatizaci, naopak je to ve velké laskavosti, bez nutnosti být v dané situaci. Nehledat, co přesně se kdy odehrálo – ale dovolit si vydechnout vše, co jsme kdy musely zadržet. Doslova i obrazně. Často ani nepotřebujeme vědět, co to bylo. za situaci, je potřeba prozkoumat, jak se tělo cítí, kde ho co kde trápí a propustit to.
A právě k tomu je pohyb jeden z nejmocnějších nástrojů, jaké máme. Laskavý, vědomý a správný pohyb.
I když i pohyb ve fitku nebo uběhnutí 5km trasy má svůj pohyb, nestačí.
Jak pohyb pomáhá uvolnit emoce
A ani jako lektorka jógy emluvím o tom, že si zacvičíte sestavu pozdravů slunci. I když i to může být úlevné.
Mluvím o pohybu, který není zaměřený na výsledek. Na to, jak vypadáte. Ale na to, co cítíte uvnitř.
Potřebujeme pohyb, který začíná v těle – ne v hlavě. Hlavu zaměstnáme tím, že skrze ní přesně navedeme tělo do konkrétní pozice, A pak ji dáme za úkol sledovat, jak se tělo v dané pozici cítí. Jak tam funguje. Co se stane, když určitým způsobem pohnete rukou. Co se stane, když změníte postavení hlavy. A nakonec se skrze pohyb naučíte poslouchat, co tělo chce, co potřebujete.
A pak si dopřejete přesně to, co po vás vaše tělo chce. A ono přesně ví, co potřebuje, aby se zbavilo toho, co jste tak dlouho držely.
Všechen ten smutek, vztek, tlak. Všechny ty věci, které jste si naložila do vašeho emočního batohu a vláčíte se s nimi životem – všechny ty věci, které už sebou nepotřebujete nést dále.
Pohyb je jazykem těla. A právě skrze něj dáváme tělu možnost mluvit. Možnost dokončit něco, co se kdysi přerušilo, co zůstalo viset ve vzduchu. A co už dávno potřebovalo uvolnit.
Proč to nemůžeme obejít
Často si říkáme:
„To už je pryč.“
„Je to za mnou.“
„To je tak dávno, že už si to ani nepamatuji!“
Jenže není – tělo si to totiž pamatuje.
Při každé situaci, kdy jsme potlačily reakci – nevyjádřily slzy, vztek, nebo potřebu – tělo určitým způsobem zareagovalo – napnulo svaly, uložilo všechnu tu energii do svalu nebo do kloubu. Potřebovalo to zpracovat, nemohlo to neustále proudit našim organismem. A s každou další podobnou situací se ten vzorec zpevnil.
Z venku to vypadá jako „jsem v pohodě“.
Ale uvnitř to všechno stále je.
A čím déle to necháme být, tím víc to tělo ztrácí pružnost, tím více má naloženo, tím méně má mást, kam vše bezpečně uložit – a s tím klesá i naše emoční kapacita. Přestaneme být schopné vnímat, co vlastně cítíme. Jsme jen unavené. Zatuhlé. Přecitlivělé. Bolavé. Nebo naopak odpojené.
A proto nestačí si o tom promluvit. Je potřeba to uvolnit i z těla.
Co s tím?
Možná už vnímáte, že mluvím i o vás. Možná už vnímáte, že i vy s tím potřebujte něco udělat. Možná cítíte, že už to není jako dřív. Jste citlivější. Tělo víc bolí. Zhoršuje se cyklus. Bolí záda, ramena, žaludek. A čím víc odpočíváte, tím jste paradoxně unavenější.
A já říkám, že to není jen únavou, není to o tom, že prostě stárnete a tak se to projevuje! Nevymlouvejme se na věk! I když je to tak snadné!
Je to důsledek všech těch zadržovaných emocí, které tělo už dál nechce nést!
Přijďte se naučit se všema těma zadrženýma emocema správně pracovat!
Přijďte se naučit je zpracovat myslí a také tělem.
Přijeďte na workshop Dovol si cítit.
Je to bezpečný prostor, kde vám pohyb pomůže znovu navnímat, co v těle opravdu je – a co už tam dávno nemá být.
Budeme uvolňovat to, co bylo zadrženo.
Má kolegyně Kateřina Zhor, odbornice přes hlavu vás naučí techniky, jak s emocemi pracovat hlavou. A já vás naučím pracovat skrze hlavu. Budeme se učit, jak svému tělu naslouchat, jak mu dát prostor, a jak z něj udělat spojence místo věznitele.
Pokud ve vás něco zarezonovalo – pokud tušíte, že tohle je přesně to, co vám už dlouho chybí – pak vás na workshop srdečně zvu.
Stačí udělat první krok.
Tělo už ví, co dál.
