Ztratila jsem chuť do života: Proč už mě nic nebaví a jak z toho ven

Pamatujete si na dobu, kdy jste se těšila na každé nové ráno?

Možná to bylo jen pár let zpátky. Možná už ani nevíte, kdy přesně to přestalo. Ale jedno víte jistě – dřív jste byla jiná. Plná energie, nadšená pro věci, které vám dávaly smysl. Plná vášně, zanícení, radosti. Dřív vám stačilo málo, abyste se cítila živá. A teď?

Jako by to všechno vyprchalo. Ze všeho se stala rutina. Nic už neděláte s tím vnitřním zápalem. A i když děláte „to samé co dřív“, necítíte nic z těch úžasných pocitů, které jste mívala dříve. Občas se ve vás něco lehce zachvěje, ale většinou je to už jen povinnost. Často cítíte únavu, někdy až prázdnotu.

A nejhorší je, že se to neděje navenek. Pracujete, staráte se, vše běží jak má. Občas nějaký ten zádrhel, něco nepříjemného. Ale nic z čeho byste se – podle okolí – měla hroutit.

Ale vy máte pocit, že se ztrácíte.

"Už mě skoro nic nebaví."

Přesně tohle mi nedávno řekla jedna z mých klientek. Když jsme spolu začaly mluvit, seděla naproti mně úplně klidná, usměvavá, pečlivě upravená. Na první pohled by vás vůbec nenapadlo, že uvnitř je rozložená na kousky. Říkala, že má všechno, co kdy chtěla – práci, která ji živí, děti, které miluje, domov, na kterém si dala záležet. A přesto se každé ráno probouzí s pocitem prázdnoty. A s výčitkami – má přece všechno, jak je možné že necítí radost? A vděčnost?

„Nejhorší je, že nemám žádný důvod být smutná. Ale stejně jsem. A neumím to vysvětlit. Už mě nic netěší. Ani ty věci, které jsem dřív milovala.“

Není v tom sama. Ani vy v tom nejste sama. Těch žen, které mi popisují stejný stav, přibývá. Začínají se ozývat. Začínají pátrat po tom, co se to děje!

Ztratila jste chuť do života a přesto fungujete

Ztráta chuti, radosti nebo vnitřního zápalu není nic za co byste se měla stydět. Není to rozmazlenost nebo nevděk.. A už vůbec to není něco, co by se dalo „vyřešit pozitivním myšlením“.

Většinou je to signál.

Tělo nám skrze tenhle stav říká, že jsme na sebe příliš dlouho tlačily. Že jsme se odpojily od toho, co skutečně cítíme. A že jsme příliš dlouho potlačovaly své emoce, ignorovaly potřeby a dusily v sobě věci, které měly jít dávno ven.

Jenže místo, abychom je propustily, jsme je začaly vrstvit.

Začíná to nevinně. Nevyjádřeným smutkem. Nevyjádřenou obavou. Strachem říci si o pomoc, o radu. Malou zradou sebe sama. Potom neschopností říct ne. Pak přišlo vyčerpání, které jste přecházela, protože „to se přece zvládne“. A nakonec se to stalo zvykem. Postupným větším a větším upozaďováním toho co cítíme – jenže jak jsme se naučily potlačovat „negativní“ emoce a pocity – tak se začaly potlačovat i ty „pozitivní“. Začínáme se stává ploššími a ploššími v našem prožívání. A návaly výbuchu vzteku? To je ten obrovský přetlak, který v oblasti pocitů máme – protože pro tělo je mnohem snažší vybít ten přetlak návalem agrese než smíchem. A nakonec zbyde jen ta ztráta chuti do života.

To, co jsme potlačily zkrátka nikam nezmizí. Ukládá se v těle. A začne tiše pracovat proti nám.

Co děláme, když ztrácíme chuť do života?

Typická reakce je „něco změnit“. Přihlásíme se na nový kurz. Začneme sledovat nové inspirativní účty. Objednáme si knihu o motivaci. Nebo se rozhodneme, že „na sobě zapracujeme“.

Jenže v tom je právě ten problém – pořád něco děláme hlavou. Pořád jedeme v režimu, že to vymyslíme a hlavně, že to plně kontrolujeme. A pokud mezitím neslyšíme, co se v nás děje – nic se nezmění.

Někdy je totiž potřeba přestat dělat. A začít cítit.

Není potřeba prožít to vše potlačené v té podobě, v jaké jsme je potlačily. Potlačila jste hněv? Nemusíte se hněvat, abyste jej uvolnila z těla pryč! Nemusíte cítit frustraci, smutek, slzy, jde to i jinak!

Emoce vás unavují víc než fyzická práce

To všechno, co jste si nedovolila pustit, se v těle neztrácí. Neviditelné napětí, které neustále nesete, vám bere energii dřív, než vůbec vstanete z postele. Emoce, které jste nedovolila projít, vás tíží.

V praxi to vypadá tak, že se večer nedokážete uvolnit. Že jste podrážděná, i když vlastně není důvod. Že nemáte chuť mluvit, tvořit, ani být mezi lidmi. A možná si říkáte, že „to zase přejde“. Jak dlouho to ovšem je, co to nepřechází? Jak dlouho chcete nečinně čekat a neustále doufat, že už to konečně přejde? Kolik chcete promrhat času?

Kolik si můžete dovolit promrhat času?

Tělo totiž nechce, abyste to přecházela. Chce, abyste to prožila. A propustila. Aby to bylo bezpečné, pro vás i pro vaše okolí. Abyste se toho všeho zbavila a konečně se zplna hrdla nadechla a začala si opět života užívat!

Bez uvolnění emocí z těla zůstává únava i smutek

Situace se pomalu začíná měnit. Spousta žen už chodí na terapie. Čtou knihy. Mluví se svými blízkými. A přesto to často nefunguje na 100%. Dostaví se úleva, ale není to nějak ono, pořád tam něco zůstává.

Emoce v těle totiž nemají jen „příběh“, není to jen o tom slovy popsat, co jste zažila, co jste cítila. Často slova kloužou po povrchu, nedaří se nám to popsat, tak jak by to potřebovalo. A tak nám trvá spoustu sezení, spoustu hodin mluvení, než se dopátráme přesně, co potřebujeme. A někdy se k tomu ani nedostaneme. Nemáme ten slovní aparát.

Všechny ty emoce a pocit totiž mají i pohybovou složku. A tu potřebují dokončit. Konkrétní mávnutí rukou, konkrétní pohyb jistého svalu, konkrétní nádech, zatnutý sval, dupnutí… Emoce a pocity nejsou jen v hlavě – zdaleka ne! Často je to 50 na 50 – a někdy je to dokonce mnohem více v těle!

Když jste někdy chtěla křičet – a nekřičela. Když jste chtěla odejít – a zůstala. Když jste chtěla plakat – ale usmála jste se, protože bylo potřeba fungovat… Tělo ten pohyb nezapomnělo. Jen ho zadrželo.

A právě proto je práce s tělem tak důležitá!

Není to náhrada za terapii., ani náhodou! Ale je to nezbytný krok, bez kterého se nikdy opravdu neuleví. Může to být začátek hluboké práce, může to být ale také třešnička na dortu, kterou doklepnete to, na co už mysl nestačí.

Začněte znovu cítit – bezpečně a v pohybu.

Nečekejte, až vás to položí. Nemusíte hned vědět, co přesně ve vás je. Nemusíte mít jasno v tom, odkud to pochází. Stačí začít pohybem. Dechem. Dovolením si být zvědavá a zvídavá.

V momentě, kdy se začnete hýbat a přitom vnímat, co se ve vás děje, se vše začne uvolňovat. Je potřeba prozkoumávat všechny složky pohybu – být chvíli dynamická, chvíli jít a vyzkoušet sílu, někdy se protáhnout, někdy jen povolit sevření svalů – a to vše vědomě, s pozorností, jak reagujete – jak reaguje vaše tělo i vaše mysl.

Najednou zjistíte, že je to tak přirozené, že vám to jde snadno, že to není žádná makačka jako popisovat pocity na terapii (nebo jako zvedat činky v posilovně).

Pohyb může být tím nejšetrnějším způsobem, jak znovu probudit chuť žít.

Dovolte si znovu cítit. A nenechte v sobě zůstat to, co už tam být nemá

Nepotřebujete další knihu o pozitivním myšlení. Ani přesný plán, jak si uspořádat život. Vaše tělo už ví, co potřebuje. Jen potřebuje, abyste mu konečně naslouchala.

Dovolte si na chvíli přestat být silná. Dovolte si cítit.
Dovolte si rozplétat roky zadržených emocí. Není třeba nic vysvětlovat, nic chápat. Přijďte si dopřát terapii – a to jak s pomocí vaší mysli, tak i s pomocí vašeho těla – v jedinečném spojení na workshopu Dovol si cítit.

Váš vnitřní svět není rozbitý. Jen potichu volá o pozornost.